Éčka!!!!

14. června 2008 v 8:54 | poorfran |  zdravá výživa
Chemie v jídle
Spolu s průmyslově vyráběnými potravinami sníme ročně několik kilogramů chemických látek. Dosud jsme byli státními institucemi přesvědčováni, že nám nijak neškodí. Stále více odborníků z řad chemiků, vědců a lékařů však před nimi varuje.
Lidé v dnešní době nejsou co se týče stravy nijak skromní. Především chceme rychle nakoupit, rychle připravit a rychle sníst. Jídlo by navíc mělo být rozličných chutí, levné a trvanlivé, abychom je mohli nakupovat do zásoby. Potravinářské koncern y se těmto nárokům ochotně přizpůsobily. Vynalezly nové receptury a v obchodech si je opravdu z čeho vybírat - od polévek, jež jsou hotové za dvě minuty bez vaření, až po svíčkovou omáčku, kterou stačí povařit v trošce vody. Že jsou tyto přednosti vykoupené ztrátou zdraví? To už zajímá jen málokoho.
Díky vydatné reklamní masáži se však dozvídáme, že kvalita potravin nikdy nebyla tak dobrá jako nyní. Vše, co se v obchodech nabízí, je zdravé, důsledně kontrolované, vždy čerstvé, ale přitom zároveň trvanlivé. Metody moderního zpracování potravin, jako je konzervace, aromatizace či přibarvování, nicméně činí z libě vypadajících poživatin chemické potraviny pro organismus a jeho rovnováhu naprosto nevhodné. V USA se do potravin přidává přes 2,5 tisíce nejrůznějších přídatných látek, Američané jich ročně zkonzumují v
průměru čtyři až pět kilogramů, Britové asi tři. U nás to zatím nikdo nezkoumal, ale podle odhadu odborníků na tom zřejmě budeme stejně jako v Anglii.
Chemicky vyrobená aditiva se objevila koncem devatenáctého století, více se ale začala používat až v padesátých letech minulého století. Zajímavý příběh provází vynález dusitanů. Za první světové války prý velení armád nevědělo, jak pro vojáky skladovat zásoby masa na jatkách. Posloužily k tomu nitráty (tedy dusitany), které se začaly průmyslově vyrábět a užívat v trhavinách. Nitrátová sůl však je vysoce toxická. Stejně s tím, jak byl oslabován protivník trhavinami, tenčily se údajně řady vlastních vojáků, protože požívali maso naložené do dusitanové soli. I přes zprávy o hromadných otravách způsobených vyšším přídavkem dusitanové soli do masa a uzenin bylo její užívání v roce 1930 legalizováno. Aby se zmírnilo riziko otrav, musela se napříště používat pouze směs dusitanu sodného či draselného a kuchyňské soli.
Za komunistického režimu u nás nebylo potřeba nijak velké množství konzervačních látek používat. Všechno bylo naplánováno, a to včetně spotřeby potravin a nápojů, takže požadavek na trvanlivost nebyl aktuální. Ve světě aditiv přibývalo a stala se běžným doplňkem výroby. V Česku se situace dramaticky změnila až po roce 1989, kdy na trh zamířily velké potravinářské koncerny a domácí výrobci pocítili konkurenci.
Proč se v potravinách užívají? Hlavním motivem jsou peníze. Přídatné látky neboli aditiva mají za úkol zamaskovat laciné náhražky použité při výrobě namísto dražších přírodních surovin, v lepším případě dodat jídlu cenné živiny, které průmyslovým zpracováním ztratily. Aromatické látky budí dojem, že pochutina obsahuje ovoce, vanilku či oříšky.
Pestrá paleta barviv působí obdobně. Žlutá navozuje zdání vajec, červená změní tuk a sóju na libové maso, zelená udělá ze sladké vody limonádu s příchutí kiwi, zahušťující pro středky v džemech nahrazují ovoce. Podvod je dokonán. Jídlo vypadá jako pravé. Kdo by už dále zkoumal, že margarín s vůní másla není máslo, jogurt s želatinou a škroby není jogurt, sušený prášek do kávy není smetana, ale běloba, krabí tyčinky nejsou z kraba, ale ze svalové bílkoviny získané z ryb?
Vrcholem chemického potravinářství jsou konzervanty, které umožňují příslušnou poživatinu s prodlouženou trvanlivostí ponechávat dlouho v obchodech. Čím déle je na pultech, tím je větší šance, že se prodá.
Prakticky vše, co výrobci do potravin přidávají pro vylepšení jejich vzhledu, chuti a trvanlivosti, se skrývá pod takzvanými éčky, jež jsou doplněna příslušnou číslicí. Každý kód přesně identifikuje konkrétní látku, která byla v laboratořích posouzena a povolena k používání do potravin. Éčka byla vymyšlena hlavně kvůli tomu, že na etiketách výrobků není moc místa a výrobci by v mnoha případech jen těžko mohli plnit povinnost informovat o tom, které suroviny použili. Seznamy látek a surovin skrývajících se pod éčky čítají stovky položek. Zákazníků, kteří se v nich dokážou vyznat, už zdaleka tolik není. To je také jedním z důvodů, proč už několikrát v uplynulých letech vzbudila éčka v potravinách paniku. Mezi lidmi se šířily letáky o jejich karcinogenních účincích, státní instituce tlumily poplach: vše je ošetřené zákony a vyhláškami, výrobci nesmějí překračovat přípustná množství. Jak to s vlivem éček na naše zdraví skutečně je?
Paušálně říci, že jsou všechna jednoznačně škodlivá, určitě nejde. Za podivnými kódy se často skrývají třeba vitaminy či minerály, které člověku naopak prospívají. Přesto se v odborných kruzích čím dál častěji hovoří o tom, že s některými éčky není všechno úplně v pořádku.
K hlavním odpůrcům chemie v potravinách se řadí hlavně alergologové, vědci a paradoxně i chemici. Potravinářský průmysl a naše normy vycházejí z takzvaného povoleného denního příjmu, jehož hodnota se získává při pokusech na zvířatech. Podle Státního zdravotního ústavu jde jen o malá a bezpečná množství přídatných látek.
Kritici však říkají, že nikdy nikdo dlouhodobě nezjišťoval přímý účinek na člověka. Při pokusech se zkoumá vždy každá látka odděleně. Co by s krysou udělalo, kdyby se dlouhodobě krmila šunkou s deseti různými éčky, to se zjevně nezkouší. Přitom se každý chemik a farmaceut už ve škole učí, že výsledný celkový účinek vyplývá ze vzájemného působení jednotlivých látek mezi sebou. Hodně chemikálií má navíc vliv třeba jen na psychiku, což logicky není možné prokázat na zvířatech. Nelze se jich zeptat, jak se po aplikaci příslušné látky cítí.
Chemikálie se zkouší na šesti druzích zvířat, z toho tři jsou savci. Podle "odborníků" obecně platí, že toxické je všechno, záleží pouze na množství, což je velmi krátkozraké, protože se nepočítá s tím, že látka by se mohla v těle člověka kumulovat nebo jinak usazovat.
Kritika aditiv se čím dál více objevuje ve spojitosti s jejich vlivem na citlivý dětský organismus. Děti toho spořádají vzhledem k malému tělíčku mnohem více než dospělí. Orgány se tudíž musejí vyrovnat s větší chemickou zátěží. Působením přídatných látek na chování dětí se v minulosti zabývalo už několik studií a jejich autoři došli vždy ke stejnému závěru: dětem, kterým lékaři nasadili "bezaditivní" kůru, vymizely nebo se výrazně vylepšily zdravotní potíže.
S přídatnými látkami je naopak často spojována dětská hyperaktivita. Hyperaktivní děti jsou příliš čilé, nedokážou se soustředit, jsou náladové, mají problémy s učením, špatně spí. "Ve Velké Británii se doporučuje předkládat jim stravu, která spočívá ve vypuštění potravin a nápojů obsahujících syntetická barviva nebo aromata, glutamáty, dusičnany či butylhydro xitoluol (E 321), který může způsobit pukání kůže a který je podezřelý ze zvýšení neplodnosti, poruch chování a změn krevních buněk. Zákon o přídatných látkách ale na děti pamatuje pouze v souvislosti s dětskou výživou. Tam je přítomnost aditiv omezena na několik málo časem prověřených a bezpečných látek.
Na potravinářská aditiva v ostatních výrobcích, které konzumují děti, už nemyslí nikdo. Především dětské pochoutky jsou přitom velice často rizikové. Dává se do nich celé spektrum kontroverzních přídatných látek. Sladkosti se například hemží umělými vůněmi a syntetickými barvivy, protože dětem se pestré a voňavé bonbónky tolik líbí! Kdyby se rodiče dozvěděli, že syntetické barvivo bylo získáno z přečištěného ropného produktu, možná by byli opatrnější. Maminky si často myslí, jak důkladně dbají na zdraví svých dětí "různorodou" stravou, ale často jim předkládají jedy. Nevěnují totiž dostatečnou pozornost tomu, že výrobky obsahují například umělá barviva, která jsou pro dětský organismus velice škodlivá. Když přijdete do cukrárny, nikdy nemůžete vědět, co v nabízených laskominách je.
Nejen cukrovinky jsou živy barvivy; najdou se třeba i v jogurtech, jež se tváří jako pravé ovocné. Obdobně nepříznivý vliv na děti i dospělé má glutaman sodný, který je tradičním doplňkem asijské kuchyně. U nás doplňuje kdeco. Hlavně ale instantní polévky typu "zalij a sněz", pytlíkové polévky a omáčky. Glutaman se stará o to, aby v potravině zesílil nebo zvýraznil chuť. Naše tělo si s ním neumí poradit a jeho účinky vědci popsali jako syndrom
čínské restaurace, jenž se projevuje bolestmi hlavy, pocitem ztuhnutí šíje, bušením srdce, pálením na hrudníku a pocením. Uvědomělejší výrobci na obal umísťují varování, že výrobek by děti do tří let vůbec neměly pozřít. Znamená to ale, že tří a půl leté dítě může jíst glutaman bez problémů?
Cena při rozhodování českých strávníků hraje dominantní úlohu, stojí o několik stupňů výše nad kvalitou, chutí i zdravím. Pro většinu lidí je navíc chuť zárukou a známkou kvality výrobku. V drtivé většině případů se ani nesnažíme z obalů zjistit, co všechno zboží, po němž saháme do regálu, v sobě obsahuje. Výrobci budou zařazovat do své nabídky širší sortiment bez přídatných látek tehdy, pokud změní chování zákazníci. Jestliže by si lidé přečetli údaje uvedené na obalu a pak zboží vrátili do regálu, museli by se v továrnách chtě nechtě časem přizpůsobit. To se stalo například světovému výrobci gumových medvídků, který ustoupil tlaku spotřebitelů a nahradil umělá barviva přírodními.
Přesto na potravinovém trhu leccos spěje k lepšímu. Rok od roku roste třeba zájem o biopotraviny, které jsou o 25-30 procent dražší. Od roku 1993 se zvýšily tržby téměř desetinásobně.
Na českém trhu jich je zhruba tři sta druhů. Na západ od našich hranic čítá sortiment biopotravin i několik tisíc položek. Například v sousedním Německu už zaplavilo obchody více než pět tisíc bioproduktů: od masa z bioberana přes biokávu až po biočokoládu nebo biopivo. Němci za ekologické poživatiny vydali předloni čtyři miliardy marek.
Na cestě za potravinami bez chemie, ale nemusíme hned lovit v regálech s drahými biopotravinami. Stačí nakupovat základní suroviny, například zeleninu, ovoce, mouku, máslo, maso a pokrmy z nich připravovat doma. Navíc i mezi "obyčejným zbožím" se vždy najdou výrobky, které umělé přísady neobsahují. Chce to jen pozorně se dívat. Ostatně to, že s chemií v jídle něco není v pořádku, už dokazují samotní výrobci. Někteří se na etiketách určitých druhů zboží chlubí tím, že jejich potraviny žádné konzervační látky či aromata neobsahují. Z toho, co bylo před několika desítkami let normální, nyní činí přednost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama